Zrát bude na konečcích větví,
až se zaleskne kruh zavěšený
v nebi, až mě zaskočí tygr zachycený
ve skoku přes plamenící obruč,
až bude žárlit na konečnost železa,
na jeho věky mladosti, bude
zrát za nehty poskvrněnými tyrkysovou
rzí.
Kdo jsi, Indigo, zalezlá
ve své jeskyni smířených smutků, pronesená sudbou
zdi, zakletá v trámoví, zahleděná
do kroků žatev, zmrzačená kletbou, zmrzlá
do řek nervů,
kdo jsi, ty zabydlená v lesích představ,
kde plují mlhy jak duše jak vidiny jak strach
jak kání,
komu záříš?
Zlatá je krev na rudé kůži, halapartny, blesky
na oceli, koně pod promáčknutými kyrysy, helmy
jak lodě tlačené po polenech, zlatá je nic
v očích náčelníka, tlačenka z myšlenek utnutých
jak lano mezi plachetnicemi, zlatá je křišťálová lebka
v dlani, ztuhlých prstech, napnutých plachtách,
ve zkáze.
|
